Zdravotnické noviny

V ministerském orloji se prošly nové nesvaté figuríny a kauza Diag Human si dál nerušeně žila svým životem. Kdybychom ten orloj sledovali ve zrychleném čase let 2004 až 2006, tak by nám jenom probliknul Jozef Kubinyi, delší chvilku by nám pak kynula Milada Emmerová, pak zase jenom prosvištěl Zdeněk Škromach (místopředseda vlády dočasně pověřený řízením resortu) a nakonec by se na nás zašklebil David Rath.

Všichni jmenovaní měli velké štěstí, neboť za jejich působení nedošlo k žádnému překvapení. Zuřivá válka právníků doutnala kdesi na pozadí a arbitři se teprve chystali k nečekanému (a podle mého nejhlubšího přesvědčení i nestoudnému) rozhodnutí. Po dlouhých vyjednáváních se v roce 2006 patová politická situace rozetnula ve prospěch údajné pravice, která utvořila vládu s křehkou podporou v parlamentu. Ministrem zdravotnictví se stal Tomáš Julínek, který se na svou životní výzvu poctivě připravoval a do zakleté budovy na Palackého náměstí se dostavil s hotovou moderní reformou zdravotnictví a sehraným týmem spolupracovníků. Záhy se jako správný reformátor ocitl pod palbou nesmiřitelných odpůrců a zcela jistě neměl chuť se rozptylovat čímkoliv dalším. Takový luxus však není dopřán nikdy žádnému ministrovi zdravotnictví. Postupně jeho vlastní agendu pohlcují nepředvídatelné události. Heparinového vraha, ptačí a kdovíjakou ještě chřipku a mnoho dalších mediálně vděčných událostí jednoduše naplánovat nelze. Ani nenadálé zvraty v kauze Diag Human. Zvláště, když uvážíme, jak stojí a padá na „lidském faktoru“. O miliardách totiž měli rozhodnout tři lidé v neveřejné a od samého počátku podivné arbitráži.

Vypadá to dobře…
Když rozhodčí senát vyzval v lednu roku 2008 účastníky sporu k podání závěrečných návrhů, protože považuje dokazování za ukončené, vypadala pozice státu nadějně. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (tedy jakýsi právní zástupce státu) požádal rozhodce, aby žalobu firmy Diag Human zamítli. Opačné rozhodnutí by podle úřadu nebylo věcně správné, neboť by „nereflektovalo výsledky důkazního řízení, během něhož se žalobci nepodařilo prokázat své nároky a tedy ani výši jím uplatňované údajné škody“. Připomeňme, že žalobce, tedy Diag Human, měl povinnost prokázat, že mu vznikla škoda převyšující částku již státem zaplacenou (téměř 327 miliónů korun), a to škodu způsobenou výhradně dopisem ministra Bojara z roku 1992. Samotní rozhodci, jak jsme uvedli v minulém dílu našeho seriálu, v roce 2006 konstatovali, že „podle názoru rozhodčího senátu strana žalující zatím dostatečně neprokázala výši uplatněných nároků“. Žádné nové důkazy se pak do roku 2008 ve sporu neobjevily. „Argumenty státu v takzvané kauze Diag Human jsou velmi silné, a já nemám žádné pochybnosti o tom, že kdyby ji rozhodoval soud, daňový poplatník by už nezaplatil žalující společnosti ani korunu,“ prohlásil tehdy ministr Tomáš Julínek. Avšak díky předchůdcům T. Julínka spor nerozhodoval soud, ale rozhodci, na jejichž výběru se on sám nepodílel.

…ale přichází šok
V jeden hezký prázdninový den s příznačným datem 13. (srpna) byla na ministerstvo zdravotnictví doručena tlustá zásilka. Obsahovala více než 100 stránek konečného rozhodčího nálezu, kterým byla přiřknuta žalující straně částka téměř devíti miliard korun. Částka sestávala z údajných škod ve výši 4,1 miliardy korun a zbytek tvořily úroky z prodlení a ostatních nákladů řízení. Jak čas dál plynul a úroky nabíhaly, dnes celková částka, kterou by měl stát firmě vyplatit, překročila hranici 10 miliard korun. Rozhodnutí bylo šokující. Šlo na ruku výhradně jedné strany sporu. Bylo v přímém rozporu s dosavadním průběhem dokazování i usnesením samotných rozhodců z roku 2006. Neznamenalo dokonce ani žádný kompromis, uvážíme-li, že stát odmítal zaplatit byť jedinou korunu.
Ministr zdravotnictví seznámil s rozhodčím nálezem vládu ČR. Ta, stejně jako Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) a všichni právníci a poradci, kteří se kolem kauzy pohybovali, byli zajedno: důkazní situace neopravňuje k vyplacení jakékoliv náhrady škody, Česká republika musí využít všech možností k odvrácení tohoto rozhodnutí a zachránit tak peníze daňových poplatníků.
Rozhodčí smlouva z roku 1996 umožňuje, aby jakýkoliv rozhodčí nález přezkoumal nový senát, čili aby noví arbitři přehodnotili závěry svých předchůdců a klidně je třeba shodili se stolu. Návrh na přezkumné řízení může podat jedna ze stran sporu, a to straně druhé, do 30 dnů od obdržení nálezu. V minulosti se tak stalo již dvakrát. V roce 1997 například tento návrh podával náměstek ministra zdravotnictví Aleš Dvouletý, v roce 2002 právní zástupce státu Pavel Blažek. V té době ale ještě neexistoval ÚZSVM.

Jak podat návrh na přezkum?
V roce 2008 však vznikl problém s tím, kdo může za stát návrh na přezkumné řízení podat. Podívejme se na něj podrobněji, protože se stal záminkou Diag Human pro přenos sporu do zahraničí. Právní zastupování státu v kauze Diag Human bylo sice svěřeno ÚZSVM, ale jeho působnost je vymezena speciálním zákonem, který bohužel neřeší situaci, kdy neexistuje rozhodčí senát. Starý senát ve složení prof. K. Růžička, prof. M. Pauknerová a Z. Rusek ukončil svoji práci vydáním konečného rozhodčího nálezu (4. 8. 2008). Nový senát, který měl přezkoumat toto rozhodnutí, bylo ale možné ustanovit až poté, co jedna ze stran podá té druhé návrh na přezkumné řízení. Jenže zákon o ÚZSVM říká, že tento úřad vystupuje či jedná za stát „soudy, rozhodčími orgány, správními úřady a jinými orgány“. Z nešťastně formulovaného zákona tedy plyne, že úřad nemůže za stát jednat, když není před kým, v našem případě, když už nepracuje starý a ještě není ustanoven nový rozhodčí senát.

O tom, jak tento zádrhel rozlouskli právníci státu a jak se přesto stal záminkou k další habaďúře firmy Diag Human, se dočtete v ZN 17. října.

Mgr. Tomáš Cikrt,
majitel a autor webových stránek www.anikorunu.cz