Zdravotnické noviny

Pět stínových mistrů pěti politických stran odpovídá ve Zdravotnických novinách postupně na pět otázek týkajících se budoucnosti českého zdravotnictví.  

Téma druhé:

Jak zajistit zdravotní (a sociální) péči o stárnoucí populaci?

ČSSD – MUDr. David Rath:
Pokud se nic nezmění, tak okolo roku 2050 bychom mohli mít vážný problém s velkým nárůstem procenta seniorů ve společnosti. Musí však platit premisa, že se po tu dobu nic nezmění, což je během příštích 30–40 let skutečnost takřka nereálná. Císař František Josef by v roce 1910 také určitě netrefil, jakým výzvám a problémům bude čelit území jeho monarchie v roce 1950. Jsem tudíž přesvědčen, že efektivní řešení můžeme dnes hledat tak pro příštích pět či maximálně 10 let a úvahy, co bude se seniory okolo roku 2050, jsou pouhou rozcvičkou pro naši fantazii. Nevíme totiž, jak se bude vyvíjet počet nově narozených dětí, což je veličina citlivě reagující na vývoj společnosti a populační opatření vlády. Chytrá propopulační opatření jsou ten nejlevnější a nejúčinnější lék na stárnutí populace. Je to i recept, který nabízí sociální demokracie.
Nevíme dále, jak se bude vyvíjet migrace a zda bude přínosem, či sama o sobě velkým problémem. Nevíme, jak se budou vyvíjet technologie, a tudíž jak poroste efektivita lidské činnosti. Nevíme, jaký koncept zdanění ve světě zvítězí, tudíž jaká bude míra solidarity. Neumíme odhadnout nepředvídatelné živelné katastrofy, válečné konflikty či teroristické útoky zbraněmi hromadného ničení. To vše může změnit svět k nepoznání.
Jaké je tedy řešení otázky péče o seniory v příštích zhruba pěti letech? Nutno říci, že v tomto období k žádné dramatické změně v demografické struktuře naší země nedojde, tudíž budeme stále řešit dnešní situaci. Pokud chceme zajistit kontinuální růst kvality péče o seniory, tak musíme napravit chyby Topolánkovy vlády, která omezila příjmy sociální sféry tím, že zavedla stropy sociálního pojištění pro lidi s měsíčním příjmem vyšším než cca 70 tisíc korun. Dále omezila příjmy státního rozpočtu tím, že nesmyslně snížila firmám daně, a tak zhruba 30 miliard ročně mizí třeba z bohatnoucích bank a jiných finančních institucí, a to k jejich zahraničním majitelům. Stropy byly zavedeny i pro odvody zdravotního pojištění a Topolánek také snížil platby státu za státní pojištěnce v celkové výši cca 8 miliard ročně. Pokud se alespoň část těchto prostředků do sociální a zdravotní sféry vrátí, pak nebude větší problém s trvalým zlepšováním kvality péče o seniory. Je to jednoduché: buď budeme odpouštět daně nejbohatším, nebo zachováme předtopolánkovskou míru solidarity a budeme mít peníze na zajištění kvalitní sociální a zdravotní péče.

KDU-ČSL – Ing. Jiří Carbol:
Otázky položené v názvu se dotýkají několika problémů. Nejprve je třeba říci, že zdravotní a sociální péče se někdy překrývají a například v oblasti následné péče spolu mohou i úzce souviset. Nejčastěji skloňovanou otázkou v sociální oblasti, která spadá pod ministerstvo práce a sociálních věcí, je otázka starobních důchodů tak, aby nebyl narušen křehký sociální smír. Teprve pak otázka pomoci nezaměstnaným, rodinám s dětmi, invalidním a postiženým občanům. V tom vidím naprosto zásadní rozdíl oproti zajištění zdravotní péče pro stárnoucí populaci u nás.
Sociální situace samozřejmě může značně ovlivňovat zdravotní stav nejen jednotlivců, ale i některých skupin obyvatelstva, a sociální péče má velmi široký rozsah a je ve své podstatě solidární k handicapovaným či invalidním. Naproti tomu sociální síť může být i předmětem kritiky při možném nadužívání či zneužívání. Zdravotní péče samozřejmě také, ale její zneužívání nebo takzvané nadužívání, s nimiž nedávno operovalo ministerstvo zdravotnictví, když zdůvodňovalo zavedení poplatků ve zdravotnictví, rozhodně nebyly faktorem, který by významně ovlivnil úroveň zdravotní péče, včetně jejího významného zkvalitnění.
Je jasné, že s lepší úrovní a kvalitou je odborná zdravotní péče stále dražší. Nová léčba a špičkové přístroje, včetně jejich obsluhy, a nové moderní léky jsou přirozeně dražší. Přitom ale zatížení obyvatel České republiky odvádějících daně je už v rámci Evropy srovnatelné, spíše patříme k zemím s nejvyšším daňovým zatížením odváděným na zdravotnictví. Tudy cesta nevede.
Na zajištění zdravotní péče o stále větší počet stárnoucích obyvatel se rozhodně bude více podílet stát. Tady je dluh, který nebyl dlouhodobě řešen. Jde např. o platby státu za tzv. státní pojištěnce. Stát platí pojistné za děti, důchodce, nezaměstnané, handicapované, tedy lidi, kteří zpravidla bez svého zavinění spotřebovávají největší díl zdravotní péče. Odborné odhady hovoří o takřka 80 %. Státní platby za tyto státní pojištěnce ale tvoří pouze asi 23 % příjmů pojišťoven. Stát platí svůj příspěvek do pojistného ve výši 13,5 % z průměrné mzdy za měsíc u zaměstnanců z celkových 25 % hrubé mzdy. Každá reforma, která bude chtít doopravdy měnit systém k lepšímu, musí zvýšit podíl státu na veřejném zdravotním pojištění. Domnívám se, že prvním krokem by mělo být stanovení celkových výdajů na zdravotnictví v minimální výši 7 % HDP.
Dalším problémem je zajištění kvality celého systému, hlavně jeho páteře, tedy nemocnic. Ještě před několika lety systém nemocniční péče fungoval kvalitativně obstojně. V Praze a několika velkých městech byla špičková specializovaná péče. V krajských městech potom péče specializovaná a často i fakultní nemocnice. Prakticky každé okresní město mělo více méně kvalitní nemocnici, která garantovala občanům srovnatelnou úroveň zdravotní péče. Včetně léčeben pro dlouhodobě nemocné, porodnic a některých specializovaných pracovišť. Privatizací nemocnic se v posledních letech začal systém rozkládat jaksi zevnitř, byl stále větší tlak opustit „nevýdělečné“, i když státem garantované obory. Julínkova reforma pak systém začala rozkládat zevně tlakem na plošnou privatizaci. Snaha zavést plošně poplatky a zvýšit tak spoluúčast pacientů za každou cenu, nemohla dopadnout dobře.
Je pravdou, že v některých vyspělých zemích je spoluúčast pacientů na léčbě větší než u nás (v Německu asi 20 %), pacient však získává kvalitnější péči, zatímco v Julínkově experimentu nikoliv. Spoluúčast formou regulačních poplatků byla u nás prostě nesystémová. Při té příležitosti lze proto opět nastolit otázku po smyslu tzv. regulačních poplatků v ČR, které se výrazně vymykají obvyklým regulacím v jiných zemích EU. V roce 2008 bylo za ně vybráno přes 5 miliard korun, většinou od důchodců a dětí do 5 let (cca 80 %). Ti za své nemoci zpravidla přímo nemohou a vyšetření, léky a návštěvy odborných zařízení jim ordinují lékaři, nikoli oni sami.
Ve vyspělejších zemích, co se úrovně zdravotnictví týče, stát vynakládá větší prostředky, a to významně. Podíl výdajů z HDP na zdravotnictví je u nás okolo 6,7 %. V Německu či Francii a Rakousku se pohybuje od 9,1 % do 9,7 %. Tím chci říci, že dopady budoucích vyšších finančních nároků na naše zdravotnictví musí být výsledkem konsenzu a věcí všech zainteresovaných. Nikoli jen majitelů zdravotnických zařízení a zdravotních pojišťoven. Proto případné navýšení nákladů musí být srovnatelně zatěžující pro srovnatelné příjmové skupiny obyvatelstva. Navýšení daně odváděné jako zdravotní pojištění je možné jen tehdy, když bude jasně respektovat rozdílné příjmové skupiny. Např. rodina se dvěma dětmi a příjmem okolo 36 000 Kč hrubého vynakládá na sociální a zdravotní pojištění zhruba 7000 Kč měsíčně, to je ročně okolo 16–20 % příjmů. Další zatížení už je možné jen omezeně, a to s přihlédnutím k dosažitelné životní úrovni.
Je jasné, že mezi různými příjmovými skupinami nikdy nebude rovnost, ale dodatečné náklady na zdravotnictví musí být srovnatelné, jinak vznikne skutečně dvourychlostní péče. Není možné připustit, aby tu v budoucnu fungovala péče privátní pro majetné a péče jiná pro ostatní. Díky Julínkově reformě už víme, co nechceme a jak si budoucnost našeho zdravotnictví nepředstavujeme. Je nutno najít obecný konsenzus a dlouhodobé řešení. Včetně ministra, který by požíval všeobecné úcty a tyto reformy zaštítil.

KSČM – Mgr. Soňa Marková:
Zajištění důstojného života i kvalitní zdravotní a sociální péče pro stárnoucí populaci úzce souvisí se zajišťováním této péče pro všechny občany České republiky. KSČM v této souvislosti plně podporuje ustanovení čl. 31 Listiny základních práv a svobod, která je součástí platné ústavy: „Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného zdravotního pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“
Zdravotnictví je tedy veřejnou službou a kvalitní zdravotní péče musí být dostupná všem, tedy i narůstajícímu počtu seniorů. Z povinného veřejného a hlavně solidárního zdravotního pojištění musí být hrazeny všechny výkony nutné pro udržení zdraví a života. Při této příležitosti považuji za potřebné připomenout výsledky analýzy projektu ministerstva zdravotnictví Kulatý stůl k budoucnosti financování zdravotnictví v České republice, ze kterých vyplývají pozitiva a negativa českého zdravotnictví. Za pozitivní lze označit celkově dobrou teritoriální dostupnost zdravotní péče, i když ne stoprocentně, a také kvalitu na slušné evropské úrovni. Celkové spektrum léků, léčivých přípravků a zdravotnických pomůcek na českém trhu je velmi dobré. Za klad je možné označit i princip svobodné volby lékaře, třebaže uplatnění tohoto principu je v některých případech teritoriálně omezeno.
Demografický vývoj a s ním spojený trend stárnutí populace je jedním z mnoha faktorů ovlivňujících financování zdravotnictví. S podobným trendem se musí potýkat všechny srovnatelné evropské země. Senioři v České republice tak musí řešit především objektivní, s věkem narůstající potřebu zdravotní péče při současném zmenšování finančních prostředků vzhledem k výši průměrného důchodu. Problematická je často i dostupnost potřebné zdravotní péče na venkově, a to včetně lékáren, které se v nadměrném množství nacházejí ve větších městech. Kvůli nedostatku zařízení a služeb sociální péče, kdy chybí domy pro seniory, domy s pečovatelskou službou, stacionáře a dostupné terénní služby, jsou staří lidé někdy zbytečně a nákladně umísťováni do zdravotnických zařízení nebo živoří doma. Současný trend přesunout péči o seniory na rodiny je přinejmenším problematický vzhledem k jejich stoupajícím životním nákladům (na bydlení, na základní životní potřeby, na vzdělávání dětí) a již zmíněnému nedostatku cenově dostupných kvalitních terénních služeb. Za velký problém považuji i neexistující kontrolní mechanismy, které by zabránily narůstajícímu týrání seniorů rodinnými příslušníky, a také využití příspěvku na péči ve prospěch samotných příjemců tohoto příspěvku.
Řešení je tedy opět především ve stabilizaci finančních zdrojů vkládaných do zdravotnictví a v komunitním plánování, které bude důsledně vycházet z potřeb jednotlivých obcí, měst, krajů a celé České republiky. Je nezbytné navýšit počet různých druhů zařízení sociální a zdravotní péče s jasně stanovenými pravidly financování. Za potřebnou považuji i vyšší finanční podporu neziskovým organizacím, které se touto činností zabývají. Jako velký problém současnosti se jeví i nedostatečné řešení péče o duševně nemocné seniory, kteří jsou často zbytečně umísťováni do psychiatrických léčeben. Samostatnou a nedostatečně ošetřenou kapitolou je pak paliativní péče. Větší pozornost je třeba věnovat také vzdělávání zdravotníků s geriatrickou specializací i sociálních pracovnic a pracovníků.
Základní odpovědnost musí nést nadále stát, který stanoví pravidla a učiní potřebná legislativní opatření včetně nezbytných kontrolních mechanismů. Financování této péče by mělo být vícezdrojové – stát, kraje, obce – s možností doplňkových soukromých zdrojů, ovšem pouze podle finančních možností jedince nebo jeho rodiny tak, aby byl seniorům a jejich rodinám umožněn důstojný život.
Důležitým opatřením – zatím marně prosazovaným KSČM – se jeví také tzv. sociální klauzule, která by staré a chronicky nemocné s nízkými příjmy osvobodila úplně od nákladů na potřebnou zdravotní péči a životně důležité léky.
KSČM navrhuje k zajištění potřebných finančních prostředků např. tato opatření:
* Zvýšit procento HDP, vkládané do zdravotnictví, ze současných 6,5 % na průměr EU-15 (8 %).
* Vytvořit jediného správce veřejných prostředků, tedy jedinou zdravotní pojišťovnu nebo fond.
* Zrušit stropy pojistného a zvýšit platby za státní pojištěnce.
* Stanovit pravidla pro marketingové pobídky farmaceutických firem.
* Učinit opatření na straně nabídky, tedy poskytovatelů zdravotní péče, a utlumit opatření na straně poptávky (např. zrušení zdravotnických poplatků).
* Novelizovat seznam výkonů.
* Vytvořit síť neziskových poskytovatelů zdravotní péče (nemocnic, ambulancí a lékáren).
* Zpracovat základní nástroje řízené konkurence (uplatnění normativů počtu poskytovatelů ambulantní zdravotní péče po odbornostech a lůžkových kapacit ve vztahu k počtu obyvatel).
* Vybudovat nástroje systému kontroly (např. účelná farmakoterapie).

ODS – Bc. Marek Šnajdr
Ve své minulé stati (pozn. red.: viz Zdravotnické noviny č. 29/2009) jsem psal, že někteří politici mají nebezpečnou tendenci strkat hlavu do písku před problémy a hrozbami, jejichž řešení není úplně populární, o to více však potřebné. Není lepšího příkladu, než je problematika stárnutí populace. Všichni o tom hovoří, ale neopomenou dodat, že to je věc, která nás možná čeká za 30 či 40 let – teď se neděje nic. Je to velká mystifikace a lež.
Ten problém tady již je a s ním i velmi negativní dopady na naše zdravotnictví. Jak problém, tak i jeho projevy budou narůstat. Chceme-li prosadit účinná řešení, musíme si ty dopady popsat. Jaké jsou?
Roste nám počet obyvatel v důchodovém věku a logicky klesá počet těch ekonomicky aktivních. Jinak řečeno, každý rok nám o desetitisíce klesá počet občanů, kteří do systému všeobecného zdravotního pojištění platí a přinášejí zdroje ze svých příjmů a naopak nám prudce narůstá počet pojištěnců, jejichž náklady na péči (rozumějme výdaje systému zdravotního pojištění) jsou výrazně nadprůměrné. Již dnes je podíl těch pojištěnců, kteří platí do systému pojištění ze svých mezd či podnikání, menšinový, je to jen 40 % pojištěnců. Každý rok zde tedy vzniká větší a větší finanční pnutí. Pokud nezasáhneme včas, nebudeme mít dostatek prostředků na moderní, dostupnou a účinnou léčbu nejen dnešních seniorů, ale i těch, kteří se do důchodu dostanou za několik let. Není možno věřit tomu, že záchranu představuje nějaký mimořádný přísun prostředků státního rozpočtu. Při stavu veřejných financí a astronomických deficitech to prostě není možné. Úspěchem bude, pokud se podaří garantovat každoroční valorizaci platby za státní pojištěnce a s tím související růst příjmů systému. Proto musíme hledat řešení také jinde.
Druhým projevem demografického stárnutí populace je měnící se potřeba struktury a rozsahu zdravotních potřeb, především v oblasti zdravotně sociálních, ošetřovatelských, paliativních a následných služeb. Tomu neodpovídá změna struktury zdravotnických zařízení ani úhradové mechanismy a podmínky. Dodnes neexistuje účinné a funkční propojení sociální a zdravotní péče, přičemž drtivá většina klientů potřebuje obojí a je v praxi nemožné mezi tím stanovit hranici. Stávající resortismus projevující se oddělením typů zařízení a oddělením financování je neefektivní, až škodlivý. Potřebujeme definovat poskytovatele a zajistit takové financování z jednoho zdroje, které v sobě bude zahrnovat činnosti jak ošetřovatelské, tak výkony sociální péče. Pokud jde o ryze zdravotnická zařízení, potřebujeme více kapacit následných lůžek, paliativní a domácí péče na úkor lůžek akutních a potřebujeme i tomu odpovídající změnu struktury úhrad zdravotních pojišťoven.
Řešení ODS jsou proto následující:
1. Sociálně citlivá, časově rozfázovaná a zodpovědná důchodová reforma.
2. Účinná definice standardu péče hrazené ze zdravotního pojištění, skutečné vymezení nadstandardu a vytvoření dostatečného prostoru pro systém komerčního připojištění a s ním spojených dodatečných prostředků pro náš zdravotní systém.
3. Pravidelná valorizace platby za státní pojištěnce v závislosti na růstu průměrné mzdy.
4. Zavedení dobrovolného ošetřovatelského připojištění s daňovým zvýhodněním.
5. Definice dlouhodobé péče a hrazení sociálně zdravotních a ošetřovatelských služeb z jednoho zdroje.
6. Aktivní úhradová politika ministerstva zdravotnictví a zdravotních pojišťoven směřující ke změně struktury péče v jednotlivých zdravotnických zařízeních, podpora následné, domácí a paliativní péče.
7. Skutečné zapojení krajů, měst a obcí při vytváření dostatečných kapacit sociálně zdravotních služeb.
Navrhovaná opatření jsou skutečným řešením obou hlavních problémů spojených se stárnutím populace. Lepším využitím stávajících prostředků v systému a vytvořením nových zdrojů financování garantují dlouhodobou finanční stabilitu, a tedy garantují i zachování dostupnosti moderní a účinné péče. Navrhovaná řešení rovněž směřují k vytváření odpovídající struktury sociálně zdravotní péče či volbě vhodného typu poskytovatelů a řeší jejich financování.

TOP 09 – MUDr. Vladimír Pavelka, MUDr. Rudolf Zajac:
Statistické údaje jsou jasné. V roce 1993 bylo u nás 3,688 miliónu mladých lidí ve věku do 24 let. V produktivním věku od 24 do 59 let to bylo 4,780 miliónu a nad 60 let 1,850 miliónu lidí.
Pokusíme se krátce prezentovat náš pohled na solidaritu: Karel IV. na cestě po Čechách uviděl těžce pracujícího kopáče a zeptal se ho, jak vyjde s tím, co vydělá. Kopáč odpověděl, že vydělá tři peníze, a je spokojen, protože jeden vrací, z jednoho žije a jeden půjčuje. Král nerozuměl, a kopáč mu to vysvětlil takto. Z peníze, který vrací, pečuje o své rodiče, kteří jsou už staří a bezmocní, no a za ten, který půjčuje, vychovává svoje děti. Až vyrostou a on s manželkou nebudou moci, děti se o ně postarají. Podle této povídky v uvedeném roce bylo ve skupině prvého peníze 38 % populace a ve skupině třetího peníze 18 %. V produktivním věku bylo 77 % obyvatel. Tato věková skupina vždy musí financovat veškeré sociální dávky a příspěvky, důchody, náklady na nezaměstnané a skoro celou zdravotní péči. Stát svůj podíl financování hradí z přímých daní občanů ekonomicky aktivních a z nepřímých daní všech občanů.
V roce 2009 jsou však čísla zcela jiná. Ve skupině prvního peníze je už jenom 2,670 miliónu, zato ve skupině třetího peníze je už 2,281 miliónu lidí. Těch, kteří to musejí financovat, je 5,315 miliónu. Vidíme tedy pokles počtu dětí a vzestup počtu starších lidí. Naštěstí ekonomicky aktivní skupinu posílily takzvané „Husákovy děti“ – populačně silné ročníky sedmdesátých a osmdesátých let. Za deset let, v roce 2020, bude podle odhadů v první skupině 2,340 miliónu, ve třetí skupině 2,718 miliónu, ekonomicky aktivních pak 5,220 miliónu. Jenže v roce 2050 bude v první skupině jen 1,990 miliónu, ale ve skupině třetí až 3,650 miliónu. Naproti tomu ekonomicky aktivních bude jen 3,8 miliónu.
Za zmínku stojí měnící se střední délka života. Za posledních osmnáct let se zvýšila u mužů z 69,2 na 73,1 roku a u žen ze 76,4 na 79,4 roku. Do roku 2050 se pravděpodobně prodlouží u mužů na 79 let a u žen na 84,5 roku. Nepochybně tedy přibývají senioři, a těm jsme povinni vracet „třetí peníz“. Ubývají však ti, kteří by tuto povinnost plnili. S narůstajícím věkem přibývají i chronické choroby a stavy, které zhoršují mobilitu a soběstačnost. Pro slušnou existenci potřebují starší lidé intenzivnější zdravotní a sociální péči. Téměř každý ve skupině sedmdesáti pěti let má nějaký ten umělý kloub, čočku či koronární stent. Implantované přístroje stojí až milión korun. Jsme hluboce přesvědčení, a to zdůrazňujeme, že jsme povinni zdravotní péči v takovém rozsahu seniorům zabezpečit.
Je tu však ještě jiný problém: Představme si, že na televizní obrazovce běží souběžně dva filmy. V levé polovině vidíme sestru ošetřující pacienta. Nakrmí ho, přebalí, podá mu léky, píchne mu injekci, provádí s ním nějakou rehabilitaci. Na pravé straně vidíme týž děj. Jaký je rozdíl? Děj v levé polovině obrazovky se odehrává v domově pro seniory a ten vpravo ve zdravotnickém zařízení. Stejná činnost s jedním člověkem, ale ve dvou resortech s různým přístupem a velkou byrokracií. Výsledný efekt je nevalný. Ve zdravotnické části máme rezervy ve zdrojích, které sice systém získává, ale ztrácejí se v něm bez užitku. Jak jsme již v minulém vydání ZN uvedli, je to zhruba 20 haléřů z každé koruny. Pokud zvýšíme efektivitu, jednoduše najdeme další zdroje uvnitř systému.
Druhým zdrojem zvýšených nároků na financování náročné péče o seniory musí být stoupající ekonomická výkonnost země. Lidové rčení praví, že se můžeme přikrýt jen tak velkou peřinou, jakou máme. TOP 09 vnímá problematiku zdravotnictví nejen jako medicínskou, ale i jako ekonomickou.
Sociální systém je dalším zdrojem financování. Jsou zde především příspěvky na péči, které dosahují výše až dvanácti tisíc korun. Současně může občan získat peníze zhruba deseti způsoby v podobě dávky na pomůcku, úpravu bytu či zakoupení motorového vozidla. Tento systém je ještě méně efektivní než zdravotnictví, protože funguje takřka nekoordinovaně. Nezřídka lidé, kteří by pomoc potřebovali, ani nevědí o možnostech, jak ji získat. I když jsou klienty v této skupině i mladí lidé s handicapem, počtem budou rozhodující přibývající senioři. Řešení vidíme ve vytvoření komplexního systému sociálně-zdravotní ochrany občana, který bude mít zajištěno financování zdravotních i sociálních služeb prostřednictvím jedné instituce. Cesta k tomuto cíli je nejednoduchá. Je třeba přesněji definovat pojmy zdravotní péče, ošetřovatelské péče, specifikovat kompetence sester. Změna se dotkne asi pěti zákonů.
Vidíme i chronický problém posudkové činnosti v resortu sociálních věcí. Například Boháč, Čevela a Čeledová napsali v roce 2008: „Polovina ze všech lékařů působících v současné době v resortní lékařské posudkové službě MPSV nesplňuje předepsané požadavky na vzdělání.“ V souvislosti s tím je nutno dořešit i problematiku dočasné pracovní neschopnosti. Její financování a posuzování by se mělo dít též prostřednictvím jedné instituce. Umíme si představit, že všichni ekonomicky aktivní, kterých se to týká, budou povinně pojištěni na stejnou částku a budou platit stejnou sazbu. Na vyšší částku se bude moci každý pojistit u komerčních pojišťoven, které takový produkt nabídnou veřejnosti do pěti minut po schválení zákona. Určitě by to zvýšilo ekonomickou efektivitu, zlevnilo cenu práce, podpořilo ekonomiku a napomohlo zvýšení zdrojů do systému zdravotně-sociální ochrany občana.
 

Redakce Zdravotnických novin