Zdravotnické noviny

Pět stínových mistrů pěti politických stran odpovídá ve Zdravotnických novinách postupně na pět otázek týkajících se budoucnosti českého zdravotnictví. 

Téma první:

Jak nastavit zdravotní systém, aby se (znovu) nepropadal do dluhů?

ČSSD – MUDr. David Rath:
Trvalé či periodické zadlužování zdravotních soustav řeší desítky let snad všechny země na světě. Chronické či občasné dluhy najdeme i v zemích, které dávají na zdravotnictví mnohem větší podíl HDP než my a které mají také výrazně větší spoluúčast pacientů než naše země. Prostě potřeby pacientů se nedají dopředu přesně naplánovat ani efektivně trvale zregulovat. Už dnes je i u nás spotřeba zdravotní péče stejná jako před zavedením regulačních poplatků, tudíž ty nyní nic neregulují a znamenají výhradně jen další finanční zdroj zdravotnictví, přičemž finanční rezervy pojišťoven se začínají krátit a je jen otázkou času, kdy se opět dostanou do negativní finanční bilance i při regulačních poplatcích. Negativní bilance je dnes projevem jednak rychle rostoucích výdajů, třeba náklady na léky rostou téměř 10% meziročně, a stagnací či dokonce poklesem příjmů pojišťoven, za což může krize. Souladu mezi příjmy a výdaji zdravotnictví jde teoreticky dosáhnout velmi lehce. Buď regulujeme spotřebu na úroveň příjmů, nebo zvyšujeme periodicky příjmy na úroveň rostoucí potřeby, můžeme obé kombinovat v různém poměru. Jde o prostopravdu, která má svá praktická úskalí. Příjmy jsou v podstatě dvojí. Z daní, tedy i ze zdravotního pojištění, a ze spoluúčasti pacientů. Sociální demokracie je přesvědčena, že růst spoluúčasti pacientů je nepřijatelný, neboť jde o nemocné lidi většinou s nízkými příjmy, kteří jsou více či méně stavěni před dilema, zda na zdravotní péči mají peníze. Sociální demokracie by tedy zvyšovala příjem z daní, tedy buď navýšením platby státu za státní pojištěnce, či zvýšením zdravotní daně – pojištění. To se zase nelíbí pravici, neboť vyšší daně platí bohatší, a ti mají často pocit, že netřeba být tak solidární s chudšími. Regulovat spotřebu zdravotní péče lze opět dvojím způsobem. Na straně pacienta či na straně zdravotnických zařízení. Na straně pacienta jde prakticky o jedinou regulaci, a tou je regulace cenou, tedy finanční spoluúčastí, která navíc musí neustále stoupat, aby si na ni lidé nezvykli a neztratila svoji regulační roli, jak se stalo ve všech zemích, které ji zavedli, asi tak do roka po zavedení. Tento mechanismus je pro sociální demokracii zcela nepřijatelný, neboť jak by v čase rostla spoluúčast, tak by rostl počet těch, co už na zdravotní péči nemají peníze. Navíc je tento mechanismus založen na problematické úvaze, že pacient sám zhodnotí, zda mu odstranění „bolesti břicha“ stojí za XY Kč, či nikoliv. Tedy odstranění bolesti či nemoci je běžným zbožím a pacient – zákazník se sám musí rozhodnout, zda vyléčení má pro něj příslušnou finanční hodnotu, kterou musí zaplatit. Na straně zdravotnických zařízení lze spotřebu regulovat buď ztíženou dostupností zařízení, či předem známým finančním limitem pro lékaře, který prakticky nelze překročit. Ztížená dostupnost zdravotnických zařízení je pro sociální demokracii naprosto nepřijatelná, neboť znamená, že lidé umírají jen proto, že třeba mají daleko nemocnici a nedostanou se do ní včas. Nebo mají tak dlouhé objednací lhůty k lékaři, že choroba vyústí ve svůj neodvratný konec dřív, než se dočkají pomoci. Tudíž jedinou trochu přijatelnou regulací je regulace tím, že lékař předem ví, kolik má peněz na léčení svých pacientů, a je veden k tomu, aby s těmito prostředky dokázal vyléčit všechny, co jeho pomoc potřebují. Tento mechanismus je velmi nepříjemný pro lékaře, neboť neustále řeší větší či menší dilemata, kdo potřebuje dražší léčbu, a komu bez újmy stačí něco jednoduššího. Lékaři logicky proti této velké zodpovědnosti protestují, ale jsou jediní, kteří mají vzdělání a praxi taková rozhodnutí dělat. Řada lékařů se těmto rozhodovacím stresům chce vyhnout a raději by část pacientů odradila od návštěvy vyšší cenou, tedy spoluúčastí, kdy dilema – mám vyhledat lékařskou pomoc – je přehozeno plně na pacienta, tedy laika, který ovšem sám vůbec neodhadne, zda bolesti břicha jsou jen zaražené větry, nebo disekce aorty. Sociální demokracie by tedy nejraději šla cestou zvyšování příjmů zdravotního pojištění prostřednictvím daní, a pouze v krajním případě s usměrňováním nákladů prostřednictvím předem známých výdajových rámců pro zdravotnická zařízení. Samozřejmě je nezbytný tlak na efektivitu nákladů, ale to je na samostatný článek. Námi nabízené řešení není bez chyb, ale je pro drtivou většinu pacientů z nízkých a středně příjmových skupin naprosto nejšetrnější.

KDU-ČSL – Ing. Jiří Carbol:
Takto položená otázka je trochu zavádějící. Jde o to, že během posledních dvaceti let se systém zdravotního pojištění a zdravotní péče v dluzích vždy nepohyboval. Byly různé situace a etapy rozvoje, výstavby a investic do přístrojového parku. Co je samozřejmě pozoruhodně zajímavé, to je skutečnost, že v posledních třech letech hospodařily zdravotní pojišťovny s obrovskými přebytky ve výši desítek miliard. Jde tedy o otázku hypotetickou a musíme se ptát, jak je možné, že někdy se umožní pojišťovnám hromadit obrovský zisk jako rezervu, a jindy jsou v dluzích? Politici rádi opakují jako zaklínadlo, že naše zdravotnictví je černou dírou, která nekontrolovatelně polyká finanční prostředky, ačkoliv investice do veřejného zdraví je v Evropě považována za jednu z nejefektivnějších.
Obecně se dá říci, že úroveň zdravotnictví v ČR je na nejvyšší úrovni ze zemí bývalého východního bloku a snese srovnání s průměrem Evropy. A to za neporovnatelně nižších nákladů. Zatímco v letech 2002 až 2005 se podíl zdravotnictví na celkovém HDP pohyboval od 7,5 % do 7,2 %, v roce 2006 až 2008 klesl významně pod limitních 7 % až k dnešním zhruba 6,7 %. Přitom jiné evropské státy, Rakousko, Německo, Francie, se pohybují mezi 9 až 11 %. V kostce se dá říci, že v posledních deseti letech se možnosti našeho zdravotnictví vyrovnávaly s vyspělými západními zeměmi v řadě oblastí a v našem zdravotnictví nebyl zásadní nedostatek peněz. I když populace za posledních dvacet let stárla a zavádějí se nové a dražší léčebné postupy i léky, veřejné výdaje na zdravotnictví se držely na vyhovujících 7 %. Teprve od roku 2006–2007, ačkoliv hospodářské výsledky byly velmi dobré, sáhla pravicová vláda v rámci reformy ke snížení podílu HDP na zdravotnictví, když reálné příjmy zdravotnictví klesly o více než desítky miliard.
Stát podle mne v tuto chvíli nemá dostatečné nástroje, jak účinně bránit odčerpávání státních financí do problematických projektů a záměrů, je stále o krok pozadu a hasí se jen kauzy, které vyjdou na povrch a smrdí nejvíce. Je zřejmé, že by tu měl existovat státem garantovaný kontrolní systém v návaznosti na lékařskou komoru a další instituce. Jen tak je možné narušit korupční systém, který veřejné zdravotnictví dnes také trápí. Je mi jasné, že je to krok odborně velmi složitý a že firmy a podnikatelé se zdravím hledají obecně v celé Evropě cesty, jak vysávat veřejné zdravotnictví ve prospěch své šekové knížky.
V případě privatizace zdravotních pojišťoven mohou vzniknout dluhy prostě tím, že soukromé pojišťovny budou odvádět část peněz majiteli a bude jim chybět na náhle vzniklé problémy. Takto krachující pojišťovnu pochopitelně sanuje stát a to, co se dělo pod křídly ministerstva zdravotnictví během práce Julínkova týmu, by zřejmě vedlo k postupnému vyvedení veřejnoprávních financí do soukromých rukou. Pro financování zdravotnictví je proto dle KDU-ČSL nejvhodnější systém veřejnoprávního zdravotního pojištění. Je však zřejmé, že je v případě shody mezi vedením ministerstva zdravotnictví a podnikateli a vlastníky soukromých zdravotnických zařízení snadno ovlivnitelný. Zkušenosti posledních let ukazují, že financování zdravotnictví vyžaduje zvláštní institucionální systém řízení, který umožní důslednou veřejnou kontrolu, aby finanční prostředky byly vynaloženy skutečně a prioritně na zdravotní péči.
V evropském kontextu, kde je zdravotnictví považováno za veřejný statek, se zdravotní problematice věnuje řada odborných a expertních skupin, zástupci univerzit, široké občanské i odborné veřejnosti. Kontrolní systém stanoví náplň, pravomoci i způsob obsazení kontrolní instituce. Peníze, které stát vybírá, musí zcela transparentně zůstat v péči o pacienta. Jde o to, že kartel ve zdravotnictví může přijít s řízenou péčí, to je s donucováním revizních lékařů pojišťovny soukromého vlastníka, aby odmítli žádosti o proplacení péče jako nikoliv nutné, ačkoliv ošetřující lékař stanovil jinak. Taková praxe běžně panovala v USA a stále je potvrzována různými skandály. Soukromé zdravotnictví sice může nabízet efektivnější služby, ty jsou však dražší než veřejné zdravotnictví. Pro lidi s nadprůměrnými příjmy to není problém, ale nabídka soukromého zdravotnictví pro méně majetné se může v případě jakéhokoli rozkolísání rozpočtu snadno propadnout, jak tomu už dnes je v USA.
Do dluhů se veřejné zdravotnictví ani v případě prohlubující se krize nemusí dostat. Samozřejmě se může stát, že přijde nějaká mimořádná okolnost typu epidemie a bude nutné rozpočet upravit. Za normálních okolností však dobrý ministr zdravotnictví a jeho tým dokáže situaci udržet v mezích normy.
Konkrétní návrhy:
1. důsledné ekonomické oddělení pojišťoven a zdravotnických zařízení, zamezení střetu zájmů osob ve statutárních orgánech pojišťoven a zdravotnických zařízení,
2. zjednodušení správního řízení v případě stanovování cen a úhrad léčiv ze zdravotního pojištění, přehodnocení stávající lékové části zákona č. 48/1997 Sb., tak aby byla důsledná kontrola nad cenotvorbou a především systémem úhrad léčiv ze zdravotního pojištění,
3. důsledné a pravidelné vykonávání pravidelných revizí u léčivých přípravků,
4. významné posílení primární prevence a screeningu nemocí,
5. rozumná kombinace paušálního a výkonového financování zdravotnických
výkonů,
6. rozkrytí rozdílného financování zdravotnických výkonů v různých zdravotnických zařízeních, především požadavek na řádné zdůvodňování nárůstu výkonů a úhrad v časové řadě,
7. zpřísnění podmínek pro zadávání veřejných zakázek na dodávky zdravotnických přístrojů do nemocnic a veřejné kontroly nad těmito dodávkami,
8. hodnocení kvality zdravotnických zařízení,
9. vypracování úhradových standardů péče jako nároků z veřejného zdravotního pojištění a standardů odborné zdravotní péče – potom vznikne větší prostor pro komerční připojištění,
10. větší motivace pojištěnců ke zdravému životnímu stylu,
11. zavádění nových očkování až po řádném zhodnocení nákladové efektivity,
12. přiměřeně stárnutí populace je nutno akcentovat zvyšování úhrady za tzv. státní pojištěnce,
13. rozkrývat, vyhodnocovat zbytečně vynaložené investice ze státního rozpočtu a z veřejných zdrojů a přiměřeně je trestat. Nové investice musí projít daleko důslednější kontrolou objektivní potřeby a efektivnosti, protože se zásadním způsobem podílejí na růstu nákladů – úhrad pojišťoven.

KSČM – Mgr. Soňa Marková:
Na rozdíl od ostatních politických stran KSČM trvá na udržení principu plné solidarity a prosazuje nezvyšování spoluúčasti, přímých plateb, případně spoluplateb pacientů. Zastáváme názor, že prostředků ve zdravotnictví by mohl být dostatek, ale je nutné zabránit jejich vysávání mimo poskytování zdravotní péče a neúměrnému obohacování některých skupin subjektů. Obvyklá námitka odpůrců přístupu KSČM k problematice zdravotnictví je, že tento přístup povede k poklesu kvality poskytované zdravotní péče, protože prý bez podstatného zvýšení příjmů od pacientů je současná úroveň kvality zdravotní péče neudržitelná. I proto byly zavedeny tzv. regulační poplatky. Tyto názory nejsou dle nás opodstatněné a mají ve skutečnosti jiný cíl, než je starost o zdraví pacienta – ZISK.
KSČM vychází ze základní teze, že zdravotnictví je veřejnou službou, v jejímž rámci musí být řízená konkurence. Konkurence je pojem spojený s nabídkou, a nikoli poptávkou. Řízená konkurence znamená, že je řízen objem a podmínky nabídky. Z této teze vyplývá, že zdravotní péči poskytuje občanům prostřednictvím stanovených subjektů stát, a tedy stát odpovídá za její dostupnost a kvalitu. Stát proto musí stanovit podmínky jejího poskytování tak, aby existovala rovnost při její spotřebě pro všechny občany na celém území státu, rovnost podmínek pro účast na veřejné službě – povinné veřejné solidární zdravotní pojištění – a také rovnost podmínek pro poskytovatele při vztazích mezi poskytovatelem a správcem příslušných veřejných prostředků.
Podíl českého zdravotnictví na HDP je jeden z nejnižších mezi zeměmi OECD. V roce 2007 tvořil pouze 6,8 procenta, nižší byl jen v Turecku a v Polsku. Podíl HDP na zdravotnictví zemí EU-15 je 8 procent. Z těchto údajů vyplývá, že je nutné podíl českého zdravotnictví na HDP zvýšit. Stejně jako platby za tzv. státní pojištěnce.
Analýza dat ukazuje na několik hlavních důvodů způsobujících finanční problémy ve zdravotnictví, kde je proto nutné provést reformu a jejichž novelizace je podstatou přístupu KSČM:
* povinné veřejné solidární zdravotní pojištění je v současnosti solidární jen po skupinách obyvatel,
* farmaceutická lobby zneužívá svého postavení ke zvyšování svých neúměrných zisků na úkor možného objemu poskytování potřebné zdravotní péče,
* v ambulantní sféře existuje nadměrná konkurence podporovaná i pokyny zdravotních pojišťoven,
* problematika výše a stropu pro placení pojistného,
* stávající systém nerespektuje stimuly pro zvýšení efektivity zdravotnictví, uvedené v závěrečné zprávě tříleté studie OECD „Cesty k efektivně fungujícím zdravotnickým systémům“.
KSČM proto kromě jiného navrhuje:
1. Vytvořit jediného správce veřejných prostředků, čili povinného veřejného solidárního zdravotního pojištění, jako veřejnoprávní instituci. Správce pak stanoví podmínky pro zájemce o účast na poskytování veřejné služby.
2. Zrušit stropy pojistného. Tento návrh zákona již byl poslaneckým klubem KSČM podán a znamenal by + 9 miliard Kč do systému zdravotnictví. Zároveň trváme na zrušení tzv. regulačních poplatků. Ty sice přinesly poskytovatelům zdravotní péče příjem 5 miliard Kč, ale nikoliv do systému. Navíc podle našich zkušeností tvoří u značné části občanů bariéru v přístupu ke zdravotní péči.
3. Stanovit pravidla pro marketingové pobídky farmaceutických firem na podporu prodeje jejich produkce, od propagace a reklamy až po ne zcela legální postupy znamenající prakticky korupci některých lékařů z veřejných peněz. Ročně mohou tyto náklady představovat 6–10 mld. Kč. O tyto prostředky zahrnuté v cenách léků by výdaje za léky mohly být pro pacienty levnější.
4. Zpracovat základní nástroje řízené konkurence, tedy zpracovat a uplatnit normativy počtů poskytovatelů ambulantní zdravotní péče po odbornostech ve vztahu k počtu obyvatel a lůžkových kapacit, včetně rezerv pro mimořádné události.
5. Posílit autoregulační prvky. Mimo jiné již dnes používané kapitační platby, vytvořit jediného správce regulujícího kapacity uplatněním normativů a výběrových řízení k nim ve vazbě na potřeby poskytování zdravotní péče.
6. Vytvořit síť neziskových poskytovatelů zdravotní péče (např. na 100 tisíc obyvatel). S tím souvisí i problém krajských nemocnic jako obchodních společností, které ve většině krajů vygenerovaly mnohamiliónové dluhy a nyní často hrozí omezení zdravotní péče v regionech. Nabízí se zde možnost přechodu na neziskovou formu prostřednictvím koncernu.
7. Česká lékárnická komora má doporučený normativ počtu lékáren na počet obyvatel, který je dnes zvlášť ve městech mnohonásobně překračován.

ODS - Bc. Marek Šnajdr:

Finanční stabilita zdravotnického systému je podmínka nutná pro to, aby systém dlouhodobě kvalitně fungoval, aby byl schopen naplňovat své poslání. Tj. léčit efektivně, účinně a včas občany České republiky. Je to rovněž podmínka pro to, aby vytvářel atraktivní a stabilní prostředí pro zdravotníky, ať už jako zaměstnance, nebo jako soukromě podnikající osoby. Z nedávné minulosti máme dostatečnou zkušenost, jaké drastické a negativní dopady na pacienty i zdravotníky způsobují dluhy. Vzpomeňme na vyhlášky z let 2005 a 2006, zakazující přijímat a léčit nové pacienty, striktní limitace, 5měsíční prodlení v platbách zdravotních pojišťoven, utracené miliardy na v minulosti se opakující oddlužení státních fakultních nemocnic.
Ekonomická stabilita a nezadlužování systému se proto musí týkat veřejného zdravotního pojištění (pojišťoven) i poskytovatelů péče, neboť významná většina z nich je rovněž veřejná (např. státní a krajské nemocnice). Přestože se nám podařilo systém veřejného zdravotního pojištění ozdravit i ekonomicky stabilizovat a fakultní nemocnice přeměnit na prosperující a nezadlužené instituce, musíme se dívat do budoucna a neusnout na vavřínech.
Chceme-li skutečně vytvořit dlouhodobou rovnováhu, musíme si nejprve realisticky popsat, jaké jsou příčiny a důvody finanční nestability, a pro ně navrhnout účinná řešení.
Hlavní příčiny vidím tři a navrhuji na ně konkrétní řešení:
1. Krátkodobé, aktuální, související s probíhající hospodářskou krizí. Ta se projevuje především výrazným propadem příjmů. Pokles HDP, snižování mezd, růst nezaměstnanosti i krachy firem způsobují, že zdravotní pojišťovny vyberou výrazně méně, než předpokládaly. Jen letos je propad oproti očekávaným příjmům více než 12 miliard a prognóza na rok 2010 není optimističtější. Naopak poptávka po zdravotních službách, tedy výdaje na zdravotnictví jsou na krizi téměř nezávislé, nejsou jí tedy nijak ovlivněny a sníženy. Tento rozdíl mezi reálnými příjmy a výdaji musíme řešit opatřeními s okamžitým efektem, které rozdíl odstraní či sníží. Opatření musí mít být na straně příjmů i výdajů a nesmí se negativně projevit na dostupnosti a rozsahu péče. V době krize je navýsost nutné také zpřísnit podmínky regulace a včasného, účinného dozoru státu nad fungováním zdravotních pojišťoven. Bez těchto opatření se krize projeví ve snížení rozsahu pacientům poskytované péče a ve zhoršení podmínek zdravotníků.
A) Opatření na výdajové straně – úspory 5 miliard ročně
* Dočasné snížení cen a úhrad všech léčivých přípravků.
* Nový způsob stanovování cen a úhrad zdravotnických prostředků na principu reference se zeměmi EU.
* Účinná a včasná regulace a dohled státu nad fungováním a hospodařením zdravotních pojišťoven.

B) Opatření na příjmové straně – dodatečné příjmy 12–15 miliard
* Zapojení finančních rezerv zdravotních pojišťoven z let 2007 a 2008.
* Valorizace platby za státní pojištěnce podle aktuálního znění zákona.
* Zamezení neefektivního vynakládání prostředků veřejného zdravotního pojištění na přetahování pojištěnců a na neefektivní marketingové programy a jejich převod do fondu, ze kterého se financuje péče.
* Snížení podílu z vybraného pojistného, které si zdravotní pojišťovny nechávají na svou režii a správu.

2. Dlouhodobé, související s demografickým vývojem (stárnutí populace) a s dynamickým vědeckým pokrokem a poznáním. Přestože o stárnutí populace hovoří všichni, před faktickým řešením strkají mnozí hlavu do písku. Fakta jsou však neúprosná. Každý rok roste o desítky tisíc počet lidí v důchodovém věku a klesá počet ekonomicky aktivních pojištěnců. Jinak řečeno, klesá počet těch, kteří do systému prostředky platí, a zvyšuje se počet těch, jejichž náklady na péči jsou vysoce nadprůměrné.
Dnes a denně jsme svědky nového pokroku medicíny, inovují se léčebné metody, přístroje, léky. To, co ještě v minulosti bylo nepředstavitelné, dnes umíme úspěšně léčit, avšak vše za cenu prudce rostoucích nákladů.
Vliv obou faktorů zvyšuje výdaje systému výrazně více, než jaké jsou možnosti příjmů. Popsaný trend nelze vydržet dlouho, tato objektivní fakta musíme okamžitě řešit. Naše řešení je:
* Stanovení standardu péče hrazené ze všeobecného zdravotního pojištění – je to klíčový faktor stabilizace systému, protože zužuje dnešní bezbřehý hrazený rozsah, dává všem stejná pravidla i práva.
* Nadstandard a komerční připojištění – jen skutečné a faktické stanovení standardu hrazené péče vymezí nadstandard, a umožní tak vznik a rozvoj evropsky osvědčeného komerčního připojištění, jsou to spojité nádoby. Průzkumy ukazují, že až 30 % obyvatel by tuto možnost využilo. Proto vymezení nadstandardu a jeho legalizace nejen umožní rozvoj komerčního připojištění, ale představuje další významný zdroj příjmů.
* Orientace na prevenci – systémové celonárodní preventivní programy a screeningy směřující ke včasné diagnostice především nádorových a kardiovaskulárních onemocnění. Včasná diagnostika nejen zvyšuje úspěšnost léčby, ale rovněž snižuje náklady.
* Změna financování zdravotně-sociálních a ošetřovatelských služeb – zavedení dobrovolného ošetřovatelského připojištění s daňovým zvýhodněním. Úprava financování sociálních služeb ve zdravotnických zařízeních, faktické propojení sociálního a zdravotního systému. Statistiky ukazují, že nemalá část klientů některých lůžkových zdravotnických zařízení (LDN, nemocnice, psychiatrické léčebny) je zde hospitalizována spíše ze sociálních důvodů, a to k tíži systému zdravotního pojištění.
* Propojení systému zdravotního a nemocenského pojištění zajistí vyšší efektivitu obou systémů.
* Sociálně citlivá a spravedlivá důchodová reforma – stejně jako reforma nemocenské – způsobila pozitivní efekty nejen pro systém nemocenského pojištění, ale i zdravotního, tak stejný společný efekt má důchodová reforma.

Prosazení těchto evropsky standardních změn zajistí střednědobou finanční stabilitu a při zachování stávajícího modelu valorizace platby za státní pojištěnce, ve vazbě na vývoj průměrné mzdy, i významný růst zdrojů přibližujících se 8 % HDP. Často skloňovaná úvaha, že nad rámec valorizace platby za státní pojištěnce může uvedené problémy vyřešit státní rozpočet ještě vyššími výdaji, je neskutečná blamáž. Státní rozpočet je v troskách, řítíme se do nejvyššího deficitu v dějinách ČR, přes 230 miliard, roste zadlužení státu i z něho vyplývající splátky dluhů. Dokonce tak, že to již ohrožuje mzdy učitelů, vojáků, policistů, výplatu důchodů či investice do infrastruktury. Pokud ještě dnes někdo tvrdí, že krátkodobé i dlouhodobé problémy financování našeho zdravotnictví vyřeší pouze na úkor státního rozpočtu, je buď naprostý ekonomický analfabet, nebo sedmilhář. Potřebujeme poctivá a zodpovědná řešení.

3. Politická rozhodování. Třetí a neméně významný vliv na stabilitu mají politická rozhodnutí a jejich dopad. Žádný zdravotnický systém na světě nemá tolik veřejných prostředků, aby byl schopen z nich financovat veškerou poptávku po zdravotních službách, aby byl schopen financovat nejmodernější a stále se inovující špičkovou péči i každodenní banality. Přestože je to pravda známá všem, jen málo politiků je ochotno ji veřejně přiznat a vyvodit z ní nezbytné kroky. Máme a vždy mít budeme omezené zdroje. Proto politické rozhodování musí být o stanovení těchto priorit. Musíme se rozhodnout, jestli dáme přednost nákladné specializované péči pro vážně a chronicky nemocné, nebo utratíme miliardy za banality, levné léky. Jestli dopustíme zneužívání systému a s ním spojené ztráty, nebo udržíme zodpovědnost a úspory.
* Prioritami pro ODS jsou akutní péče a účinná záchrana životů, specializovaná péče, léčba chronických onemocnění a prevence.
* Zachování účinné, fungující regulace a sociální ochrany v podobě limitu spoluúčasti.
* Koncentrace specializované a superspecializované péče do špičkových komplexních center.
* Racionální management státních nemocnic – kladné hospodaření a racionální investice.
* Využití prostředků EU na modernizaci zdravotnických zařízení, na vzdělávání zdravotníků a na prevenci.

TOP 09 – MUDr. Vladimír Pavelka, MUDr. Rudolf Zajac:
Základním principem financování zdravotnictví je vícezdrojové financování. Zjednodušeně můžeme říci, že systém je vyrovnaný, pokud se suma příjmů rovná sumě výdajů. Pokud se součty příjmů a výdajů liší, systém je ve ztrátě nebo v přebytku. To prvé je skoro vždy typické pro zdravotnictví. Chceme-li řešit nerovnováhu mezi příjmy a výdaji, můžeme to učinit ve zdrojové části příjmů zdravotnictví, které jsou rozmanitého původu. Hlavními „dodavateli“ jsou ekonomicky aktivní osoby, především zaměstnanci, zaměstnavatelé a fyzické osoby (živnostníci). Peníze do systému přicházejí cestou povinných odvodů do zdravotních pojišťoven, které si objednávají zdravotnické služby (výkony) u poskytovatelů. Měli bychom tedy zvýšit odvody této skupině? To není dobrý krok, protože zdražíme cenu práce, a to v konečném důsledku sníží naši konkurenceschopnost. Menší část příjmů, asi jedna třetina, pochází od státu, který přispívá na „své pojištěnce“, především děti a seniory. Budeme tedy žádat od státu, aby platil více? Zvláště pokud současným největším rizikem pro udržení úrovně příjmů, a tím i vyrovnanosti systému, je světová hospodářská krize, která se ve zdravotnictví přímo projevuje snížením příjmů zdravotních pojišťoven vzhledem ke stagnaci mezd a stoupající nezaměstnanosti? Nepřímým příznakem krize je zvýšení tlaku na výdajovou část rozpočtu, protože stoupá počet nezaměstnaných pojištěnců, za které též stát platí pojistné. Bude-li tento trend ekonomického vývoje pokračovat, nemůžte zdravotnictví v letech 2009 a 2010 reálně očekávat žádný významný nárůst zdrojů. Jinak řečeno, existující zdroje nedokážou pokrýt spotřebu, pokud nebude splněno více podmínek. Nejsou tedy reálné sliby, že stát bude platit více, protože ten musí snižovat svoje výdaje, jinak mu reálně hrozí bankrot, jak jsme to viděli v Maďarsku či Lotyšsku. Jistým významným příjmem systému jsou přímé platby od občanů, o nichž bude řeč v dalším čísle Zdravotnických novin v tématu týkajícím se vybalancování veřejných a soukromých zdrojů.
Při pohledu na výdajovou stranu víme, že nejvyšší jsou výdaje na léky, dále na ústavní péči a na primární a specializovanou ambulantní péči. Z léků každoročně nejvíce stoupají výdaje na onkologické léky, krevní deriváty, hormonální přípravky, dále pak na léčbu kardiovaskulárního systému a duševních poruch. Vysoký nárůst výdajů je patrný i u speciálního materiálu, různých náhrad, implantátů, stentů. Permanentní technická revoluce, neustálá inovace zdravotnické techniky jsou též podstatnými faktory, které zvyšují spotřebu omezených a vzácných zdrojů. Největším a rozhodujícím výdajem poskytovatelů ústavní péče jsou mzdy zaměstnanců.
Je nezbytné učinit takové kroky, které zvýší efektivitu systému. Česká republika sice dosahuje nejlepších výsledků v rámci nových zemí Evropské unie, ale pořád ještě významně horších než například Holandsko. Ekonomové tvrdí, že o výbornou efektivitu se jedná, pokud poměr výstupů ze systému a vstupů do systému je číslo blížící se jedné. V České republice je to zhruba 0,8, v Holandsku téměř 1,0. Čili v systému se stále ještě ztrácí 20 haléřů z koruny. Ty vůbec neslouží účelu, na který byla tato koruna vynaložena. Uveďme velmi jednoduchý příklad, který však je ekonomicky pravdivý. Kdybychom zítra dosáhli efektivity dejme tomu 0,98, mohli bychom zvýšit mzdy nebo ostatní příjmy všem zdravotníkům řádově o polovinu, aniž bychom museli komukoli, tedy především pacientům, ubrat jedinou korunu z úhrady za služby hrazené z veřejného zdravotního pojištění. Chceme-li zlepšit efektivitu systému, musíme učinit odpovídající kroky v celé výdajové části, nejen v jednom segmentu. Racionálními změnami v lékové politice se dají ušetřit miliardy, podporou ambulantního sektoru a domácí léčby se dají snížit náklady na ústavní péči. Investice do prevence a včasné diagnostiky se odrazí v nižších nákladech na léčbu. Moderní diagnostické a terapeutické metody nejenže zkracují dobu hospitalizace, ale snižují invalidizaci. Tak investice do invazivní angiologie, byť je zatížena okamžitými vyššími náklady, navrací práceschopnost během několika dnů a odvrací invaliditu po eventuálním dlouhodobém a pravděpodobně ještě nákladnějším léčení.
Neslibujeme další dotace do zdravotnictví například z dividend ČEZ. Říkáme, že víme, jak na to, aby se systém znovu nezadlužoval.

Redakce Zdravotnických novin