Jak lépe (ne)nakládat s penězi 05.06.09
Poplatky, kterým pravděpodobně zvoní hrana, jsou horkým tématem posledních měsíců. Přesto si myslím, že stojí za povšimnutí i jiné téma – vyhození dvou až tří miliard korun do kanálu. Je více než jasné, že současný systém je hodnocen jako velmi neefektivní z hlediska účelného využití prostředků veřejného zdravotního pojištění. Roční ztráty se odhadují zhruba na 15–25 procent. Kde vznikají, víme všichni – všude.
Pacienti stále zcela iracionálně poptávají zdravotní služby napříč celým zdravotnictvím, praktičtí lékaři ani ambulantní specialisté neplní dostatečně roli, kterou v systému mají, je nadbytek akutních lůžek, zdravotní pojišťovny jsou pojišťovnami pouze podle názvu atd. Pokud ministerstvo plánuje zvýšit v následujících dvou letech prostředky veřejného zdravotního pojištění o 13 miliard Kč, je zřejmé, že zhruba 2–3 miliardy jsou vyhozené peníze. Můžeme si takový luxus dovolit?
Podarujme občana...
Kritizovat umí skoro každý. Jak tedy ale lépe a efektivněji využít těchto 13 miliard? Jelikož poplatky ve výši 30 Kč ukázaly, že občanům jde o peníze vždy až na prvním místě, je nutné jít tímto směrem a naopak jim umožnit nějaké peníze získat. Třináct miliard Kč je přibližně 1300 č pro každého na rok. Zdravotní pojišťovny by tedy měly od 1. ledna 2010 založit každému občanovi osobní účet, na který by převedly těchto 1300 Kč (nakonec ho již stejně vedou, když počítají zaplacené poplatky).
Současně by mohly přispět podobným dílem (1200 Kč) – tak by každý získal na svůj osobní účet 2500 Kč. Následně by se zavedla paušální desetiprocentní spoluúčast na veškerou péči, zastropovaná roční částkou 5000 Kč. Pacient by přestal platit poplatky a vždy by dostal účet za poskytnutou péči, na kterém by byla jasně vidět celková cena poskytnuté péče a výše desetiprocentní spoluúčasti, kterou by mu zdravotní pojišťovna strhla z osobního účtu. Přístup k účtu by byl pouze přes internet.
V případě vyčerpání částky 2500 Kč
(peníze od státu a pojišťovny) by pacient musel následně uhradit pojišťovně překročení, ale pouze do celkové výše spoluúčasti 5000 Kč – tedy maximálně 2500 korun. Doplatky za léky a poplatek
stravu v nemocnici by zůstaly zachovány.
... a odpadne fenomén
zvaný ostrá tužka
Jaké by byly důsledky? Pacienti by se konečně dozvěděli, kolik vlastně péče o ně stojí. Byla by zpoplatněna veškerá péče včetně RTG, CT, rehabilitace i laboratoře. Péče praktického lékaře, která spadá do kapitace, by byla zpoplatněna paušální platbou zhruba 30 Kč, výkony stejně jako jinde, tedy 10 procenty. Na úhradu by ale pacienti mohli v první fázi použít peníze z osobního účtu (pojišťovny by si je strhávaly samy – pacient by je kontroloval přes internet) a maximální doplatek za rok by tedy byl 5000 – 2500 = 2500 Kč. Odpadla by administrativa s vybíráním poplatků. Pacienti by se více zajímali o cenu péče a vykazování ze strany poskytovatelů. Prakticky by skončil fenomén zvaný ostrá tužka. Pokud pojištěnec peníze nevyčerpal, na účtu by mu zůstaly pro pozdější využití. Problémem by zůstalo snížení příjmů praktických lékařů a ambulantních specialistů, ale ten by se mohl řešit adekvátním zvýšením úhrad.
Spoluúčast (a vyšší než v současnosti) musí být součástí systému veřejného zdravotního pojištění a každý, kdo ji popírá, je buď hlupák, nebo populista.
Je zřejmé, že náš návrh není reformou, ale pouze krátkodobým stabilizačním prvkem, který by konečně výrazněji vtáhl pacienta do systému. Tam by pacient současně působil jako faktor regulační (omezení poptávky spoluúčastí) i kontrolní (povinně vydávaný účet by u většiny pacientů znemožnil vykazovat neprovedené výkony).
Skutečná reforma je ovšem někde úplně jinde
Opravdová reforma ale musí být založena na (v pořadí podle důležitosti):
- omezení role státu, jejího přesunu do pozice kontrolora a regulátora;
- změně placení pojistného (cca polovina cestou procentních odvodů, cca polovina cestou nominální částky);
- nabídce různých typů pojistných plánů – standardní, řízená péče (levnější), plány s vysokou spoluúčastí (levnější), pokladenský systém (dražší);
- konkurenci zdravotních pojišťoven – cenou pojistky (nominální částka) a typem pojistného plánu;
- konkurenci poskytovatelů;
- vytvoření standardů zdravotní péče.
Zachování současného systému s jeho případným vylepšováním (?) cestou změn počtu a charakteru zdravotních pojišťoven (jedna – více), změn právního statusu nemocnic (ziskové – neziskové) či dalším přidáváním peněz ze státního rozpočtu je jen rychlejší nebo pomalejší cesta k bankrotu celého systému. Navíc bude provázena trvalým odlivem kvalitního personálu (ti nekvalitní se jinde neuplatní). Je ovšem otázkou, zda si to uvědomí i ti občané, které okouzlilo žonglování politiků s 30 (!) korunami.
MUDr. Roman Flašar,
předseda OS Lékaři pro reformu
Vložit komentář